Festival nad Řekou 2010

  • česky
  • english

Přejdi na obsah

Ivana Lukešová FNR 2009: Ivana Lukešová, Ladislav Helge, Jan Lukeš, Ivan Passer

Diagnóza času

Rozpoznat chorobu a její příčiny u jedince je stejně složité, jako rozpoznat důvody patologie společenské. Osobní a nadosobní se často k nerozeznání prostupuje a zastupuje. To, co cítíme jako indispozici individuální, se mnohdy rodí z neduhů společenských a naopak. I dvacet let po demokratickém převratu roku 1989 nás stále dohánějí stíny našich „malých“ i „velkých“ dějin. A k nim se začala přidávat traumata života v globalizující se konzumní společnosti, pod vládou povrchností mediální epochy.

Jen pomalu dospíváme k vědomí, že vyrovnávání se s minulostí vlastní i cizí je nekončící osobní proces. Stejně jako hledání a nalézání existenciálních jistot v chaosu přítomnosti. Film, podobně jako jiné druhy umění, je svědectvím tohoto hledání. Svědectvím, které někdy překvapí hloubkou své výpovědi, jindy zarazí mírou své slepoty. Náš výběr je orientován na české a slovenské filmy prvního typu, v nichž si diagnóza jedince i společnosti podržela – a asi i podrží – svou nadčasovou platnost. Pro kontrast je v něm však i příklad diagnózy omylné, a to jak historicky, tak umělecky. Ne proto, aby byl banálně ostrakizován, ale aby alespoň naznačil, že hloubka diagnózy je integrálně věcí hloubky umělcova charakteru, jeho lidské pevnosti a neúplatnosti, a také samozřejmě soudnosti, vzdělanosti a nadhledu.

Sestava sekce se vymyká obvyklým hlediskům historicko vývojovým, tematickým či žánrovým. Neskrývá, že se chce cíleně vracet ke schopnosti filmu a umění vůbec být rezonanční deskou doby, jejích nálad, životních pocitů jejích známých i anonymních aktérů, protagonistů i outsiderů. Nechce nastavovat pověstná zrcadla, ale vybízet k zamyšlení nad našimi cestami k dnešku, které tak poznamenaly otřesy 20. století. Nepřisvojuje si přitom konečné slovo, nechce už sama být hotovou diagnózou, ale chce otvírat prostor pro její rozeznávání.

Objektem našeho zájmu je tedy čas osobní i kolektivní a jeho prožívání, každý může však hledat i další významy názvu sekce. Například zda čas sám není někdy tím, čím jsme nemocni, a jindy zase tím, co naopak člověka léčí a posiluje. Do budoucna skýtá vícevýznamovost a jistá dráždivost názvu možnosti i jiného výběru filmů. Tentokrát měl jsem však velmi přímočaře na mysli především takové filmy, kde se patologie společenská prolíná s poraněností individuální, kde se klene jistý oblouk z minulosti až do dneška a kde se snímky už archivní a možná neprávem zapomenuté dostanou do bezprostřední konfrontace se žhavými novinkami.

Celkem obsáhne sekce i na malém prostoru pouhých devíti snímků pět desetiletí, přičemž hned první dva filmy, Psychodráma a Návrat ztraceného syna, zrozené v šedesátých letech, koření svým iritujícím tázáním ještě v křivdách let padesátých. Normalizační či normalizující tvorbu zastupuje Dvacátý devátý, její protiklad Nejistá sezóna, skeptickou porevoluční mravní bilanci sedmdesátých a osmdesátých let opus s výmluvným názvem Byli jsme to my? Divoká devadesátá varovně končí Zprávou o putování studentů Petra a Jakuba, chaos let „nultých“ Zoufalci a Cinematerapií. Oblouk se tedy uzavírá: půl století po psychodramatu hledáme naději v cinematerapii… Jako zvláštní bonus sekce bude uveden dvoudílný dokument 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna, který na vybraných snímcích ze „zlatých šedesátých“ bilancuje vrcholnou epochu české a slovenské kinematografie. I to je svým způsobem psychodrama a zároveň cinematerapie.

Obžalovaný

Obžalovaný (Ján Kadár/Elmar Klos, 1964)

Drama z prostředí socialistického soudnictví, realizované s vysokou mírou až reportážní autenticity. Nepřekročilo sice ideologický rámec doby, svým vyústěním však položilo závažné otázky po zodpovědnosti nejen osobní, ale zejména po zodpovědnosti a mravnosti komunistické moci.

Orgán

Organ (Štefan Uher, 1964)

Příběh z let 1941–1942, z časů fašistické Slovenské republiky. Konkrétní osud polského zběha – varhaníka je pojat jako mnohovýznamové podobenství o charakteru totalitní moci a zároveň jako úvaha o síle i bezmocnosti opravdového umění. Zjevná paralela mezi totalitou fašistickou a komunistickou vedla za normalizace k zákazu filmu.

Psychodrama

Psychodráma (Jozef Zachar, 1964)

Celovečerní paradokument z psychiatrické léčebny ve Šternberku u Olomouce, zachycující léčbu pacientů metodou kolektivního psychodramatu. Jak se ukáže v průběhu „hry pacientů a lékařů“, koření psychické poruchy jedince v traumatizujících zážitcích ne pouze rodinných, ale i v ideologické manipulaci.

Návrat ztraceného syna

Návrat ztraceného syna (Evald Schorm, 1966)

Nervní sonda do psychiky člověka, který zdánlivě nemá důvod k osobní nespokojenosti, a přesto se pokusí o sebevraždu. V psychiatrické léčebně se spolu s lékařem snaží najít východisko ze svých úzkostí, znecitlivělý a agresivní vnější svět jej však opakovaně vrací do světa vnitřních nejistot a zoufalství.

Dvacátý deváty

Dvacátý devátý (Antonín Kachlík, 1974)

Historické drama z dějin Komunistické strany Československa, považované za jeden z klíčových příspěvků tzv. normalizující kinematografie. I podle samotného režiséra šlo o přímou paralelu mezi bolševizací strany v roce 1929 a „nedávnou minulostí“, tedy zápasem uvnitř KSČ v době Pražského jara.

Nejistá sezona

Nejistá sezóna (Ladislav Smoljak, 1987)

Komický i groteskní pohled do zákulisí poloprofesionálního divadla, které složitě zmáhá problémy vlastního chodu i nepřízeň schvalovacích orgánů. Ještě v dobách normalizace realizovaný snímek, zachycující detailně mechanismy ideologického dohledu a jejich sice směšné, ale vytrvale ničivé projevy a souvislosti.

Byli jsme to my

Byli jsme to my? (Antonín Máša, 1990)

Nemilosrdný pohled na morálku herecké profese, jejíž představitelé propadli v dobách normalizačního dvacetiletí namnoze jen lacinému kšeftaření a umělecké pokleslosti. Tvůrčí odevzdanost a lidské zcyničtění se vyjevuje jako závažnější syndrom doby než přímý tlak mocenských orgánů.

Zpráva o putování

Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (Drahomíra Vihanová, 2000)

Životní a názorová „pouť“ budoucího právníka a nastávajícího filozofa jako cesta za pochopením názoru druhého i pochopením sebe sama. Barvitá a kompozičně náročná úvaha o relativitě viny a trestu a o individuální i společenské jinakosti, která by měla být, když ne respektována, tedy alespoň brána v úvahu.

Záviš kníže folkpornu

Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918-1992) (Karel Vachek, 2006)

Dokumentární balábile naší současnosti zasazené do rámce vysokoškolské přednášky, v níž režisér rozvíjí své historické a filozofické teorie. Kratší pokračování jeho rozlehlých úvah stopujících úpadkovou, groteskní, nadějeplnou i zábavnou tvář polistopadové reality. Co je v dějinách a lidském konání autentické a co jalové?

Zoufalci

Zoufalci (Jitka Rudolfová, 2009)

Absolventský film FAMU a zároveň celovečerní debut postihující v komediálním hávu životní pocity současných třicátníků. Jejich mentální svět se redukuje téměř výhradně na vztahové problémy, které nabývají až groteskních podob. Nad společnou vizí změny vítězí egoismus: bohužel, či bohudík?

25 ze 60

25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna (Martin Šulík, 2010)

Celovečerní dokument navazuje na úspěšný televizní cyklus Zlatá šedesátá, který pojednával o „Československém filmovém zázraku“ a jeho hlavních představitelích. Režisér Martin Šulík obohacuje výpovědi tvůrců o dodatečný materiál a širší kontexty. Domácí kinematografii šedesátých let tak nahlíží i z hlediska mezigeneračního a mezinárodního.

Cinematerapie

Cinematerapie (Ivan Vojnár, 2010)

Nakolik jsou lidé ochotni mluvit před kamerou a obnažit svůj vnitřní život nebo palčivá traumata minulosti před senzacechtivým světem? To zkoumá režisér Ivan Vojnár ve snímku Cinematerapie, který se pohybuje na pomezí dokumentu, hraného filmu a reality show.




Zpět na obsah | Zpět na hlavní nabídku